Za poslední rok jsem byla čtyřikrát ve Finsku. Loni v říjnu, letos v květnu, červnu a naposledy na přelomu července a srpna. Finsko mě vždycky něčím novým překvapilo. Mělo to jednoduché, moc jsem o něm před tím nevěděla.

„To musíš slyšet,“ prohlásila Alice, sotva jsme si objednaly kávu. „ A mohla bys o tom třeba i napsat.“

Když mi před týdnem zavolala kamarádka advokátka, jestli s ní nechci za pár dní na výlet do Prahy, okamžitě jsem odmítla.

„Tak jsem zas navštívila svého psychoteraputa,“ začala Alice

Po roce jsem opět absolvovala vyšetření na PETu. Dlouho bylo všechno relativně v pořádku, šla jsem do nemocnice docela v klidu.

A dnes opět úvaha převzatá, slova, která mě oslovila v posledních dnech, slova Stanislava Štepky, principála Radošínského naivného divadla, slova, ke kterým není co dodat:

„Přemýšlím o svém strachu, co mě v tom drží, no bojím se a nevím, jestli ten strach překonám… Panebože, ta cesta bude hodně dlouhá. A pořád nevím, co je to mít se ráda!!!!!!!!“

V reakci na moji úvahu „Proč nohy smrdí“ mi napsala jedna paní učitelka: „… možná jsem to vaše povídání psala já. Taky jsem přemýšlela o tom, jestli nejsem úzkoprsá, kde končí a začíná hranice svobodné volby nechat si všechno líbit, nechat všechno působit na děti, kde je hranice vkusu a nevkusu, zda se máme nechat ovlivňovat (respektive děti) jenom proto, že je to in, že je to tak přece v současnosti normální - být jednodušší a povrchní, být akční jen pro akci, ach jo…“

V místním kinosále se na oslavu Mezinárodního dne dětí konalo divadelní představení. Z vedlejší vesnice přijel dětský divadelní soubor vedený šedovlasou energickou dámou, děti z mateřské školky a první a druhé třídy školy základní se svými učitelkami obsadily sedmnáct řad, v té poslední, osmnácté, usedl zbytek slečen a paní učitelek a několik maminek a babiček s dětmi na klíně. Já a s Johankou mezi nimi.

V Německu přibývají denně stovky případů krvavých průjmů, španělskými okurkami to není, čím to je, to se zatím neví. Nejlepší prevence ovšem je, nejíst zeleninu.