Bydlíme v rodinném domku. V patře WC v koupelně, dole samostatně.

Vznášela jsem se v teplé vodě rehabilitačního bazénu a pokradmu si prohlížela dívku, možná spíš mladou ženu (kdo to dnes pozná, jestli je jí sedmnáct nebo pětadvacet?). Uvelebená v rohu na masážní trysce, z vody koukala jen krásná hlava s tmavým uzlem na temeni, pravidelné (řecké?) rysy, tmavé oči, pleť bez vady, pokud mě tedy nešálilo mé půldruhé dioptrie, šíje labutí.

V neděli jsme se vypravili k rodičům na chalupu sbírat švestky na slivovici.

Poté, co mi v posledních deseti letech bylo horko častěji, než je zdrávo, ani letní vedra zrovna nemiluju.

Zaskočila jsem k tetě Bětě. Před tím už k ní zaskočila sousedka Andulka. Seděly v kuchyni, na stole kávička, vedle višňovky stopička.

Můj muž František usedl ke snídani ve světlomodré manšestrové košili. Vzdor tomu, že mu velmi sluší, neměl ji už drahně měsíců na sobě.

Začala jsem Johance číst pohádku. No, já vlastně nevím, pohádka to asi není. Spíš ze života, i když ne zaječího. I když to o zajících je. Taková didaktická knížečka o tom, jak přicházíme na svět, řekla bych. Jmenuje se „Krtek a maminka“.

Tohle si vážně poslechněte. Ozval se mi kamarád, říkejme mu třeba Václav. Jak tak pročítal „moje příběhy“, napadlo ho dát všanc i ten svůj…

Ve vlaku si ke mně přisedla Vlasta. Probraly jsme jógu, tvorbu webových stránek, zaraženou rýmu, Obamovu Nobelovu cenu a recept na cuketovou buchtu. A skončily, jak jinak, u dětí.

V knihkupectví jsem nahlédla do poslední knihy Barbory Nesvadbové „Brusinky“.