Při podzimní návštěvě Finska jsme s přítelkyní Jiřinou několikrát absolvovaly vycházku (túru si netroufám při tom nulovém převýšení napsat) v lesích kolem Eurajoki – obvykle ke schránce a zpět.

Vrátila jsem se po dvou týdnech z Finska.

Noviny plné korupce, násilí, podvodů, lží,.... A nejen noviny. Jeden by pomalu propadl černé beznaději. Tak trochu světla, sice opět převzatého, ale světlo je světlo, ne? A kdo ho má šířit, když ne my?

Jaká je doopravdy situace mezi lidmi, popisuje svým přátelům anglická lektorka Anne, která učí ve městě Sendai. Dopis se přes Facebook bleskovou rychlostí rozšířil po síti. Našla jsem ho na stránkách občanského sdružení Večernice ( http://vecernice-brno.webnode.cz/ ) ... a předávám dál.

Agnes znám mnoho let. Naše matky se spolu kdysi přátelily. Nedávno jsme se potkaly ve „svépomocné“ skupině několika žen, které se více méně pravidelně scházejí, aby si popovídaly o tématech, která je zajímají, pálí či souží. Ať už jde o ztrátu zaměstnání, partnera, problémy s dětmi, malé sebevědomí, strach udělat změnu nebo rozpaky jak dál, když po staru to už nejde.

Noviny stále odebíráme. Částečně ze zvyku, částečně proto, že manžel je stále ještě čte. Taky jsem je dříve četla, v poslední době upouštím už i od titulků.

Vytkla mi kamarádka, že zanedbávám své stránky. Něco optimistického, přála si. Ač se právě v docela optimistickém období nacházím, výrazně optimistické téma mě nenapadá. Ačkoli…

Sem tam dostanu dopis – ohlas na knihu. Jeden potěší, další dojme, jiný povzbudí a rozežene právě narůstající pochybnosti o smyslu mého počínání. A některý překvapí.

Potkala jsem Tamaru. Bez nálady.

A už jsem se naštvala. „Odchody můžou způsobit katastrofu, ohroženy jsou i nedonošené děti, obává se ministr Heger.“ A je to. Oko za oko, zub za zub. Vy nás vydíráte, my budeme taky.