Chodím do MOÚ na Žlutý kopec na rehabilitaci. Zavítala jsem do prodejny časopisů, denního tisku a knih. I napadlo mě zeptat se paní prodavačky, jestli by neměla zájem o moji knihu.

Zazvonil telefon. Na druhém konci mužský hlas, mladý mužský hlas:

Na stránkách ona.idnes.cz v rámci článku „Jak zvládnout rakovinu prsu, radí lékaři i pacientky“ byla uveřejněna výzva k zaslání příspěvků na téma „jak jsme bojovaly s rakovinou“. Ne že bych chtěla soutěžit o nejlepší příspěvek, ale neodolala jsem. Jenomže pochybuju, že to, co jsem napsala, vyberou ke zveřejnění, a tak si to zveřejním sama…

Následující text jsem opsala z knihy Kay Pollaka „Žádná setkání nejsou náhodná“, tak mi přišel na mysl, když jsem psala poslední povídání o tetě Bětě… On to taky někde opsal.

Teta Běta seděla v kuchyni jako hromádka neštěstí, strýc Bořivoj četl u stolu noviny. Teta sotva zvedla hlavu, což bylo nebývalé, strýc ji nezvedl vůbec, což je obvyklé.

Moje o generaci mladší přítelkyně se vrátila ze sebepoznávacího víkendu.

Když jsem před ještě na poslední chvíli změnila název knížky z původního (pracovního) „OTEVŘENĚ“ na „Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI“, bylo to po zralé, byť i rychlé, úvaze.

Tři hodiny v autobuse jsou víc než dost. Tentokrát utekly rychle. Přisedla si paní v mém věku. Odkud já ji jenom znám…

Konečně jsme s Karlou našly čas na pořádné popovídání.

S Vilémem jsem se seznámila někdy před osmi devíti lety.