Zúčastnila jsem se semináře „GTD aneb Mít vše hotovo“.

"Můj příběh není nikterak drastický ani výjimečný. Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. Jen je to všechno trochu zamotané a zdá se, že neřešitelné… Vlastně nežiji. Pouze se snažím se zatnutými zuby snášet tu lavinu ran osudu, která se na mne v posledních letech doslova valí. Ze dne na den, s hrůzou a zároveň nadějí, co přinese zítřek.“

Nemám ráda „přeposílací“ e-maily bez ohledu na jejich obsah. A přímo nesnáším ty, co obsahují „výhružné doložky“. Ty druhé nemilosrdně mažu, s těmi prvními nakládám jak kdy.

Albert Camus ve svém „Pádu“ napsal:

„Věřte mi, pro člověka je nejtěžší vzdát se toho, co koneckonců vlastně ani nechce.“

Sotva jsme zavřeli dveře po příjezdu z dovolené, zazvonil telefon. Teta Běta. Ani se nezeptala, jak jsme se měli, šla rovnou k věci.

- skví se, bíle na růžovém, nápis na tričku, které jsem si tuhle zakoupila v Tchibu.

Skolila mě jakási zatracená viróza.

Teta Běta se narodila před téměř osmdesáti lety.

K paní doktorce na onkologii chodím už pět let. Je špičkovou odbornicí, je příjemná, hodně mi pomohla.

Navštívili jsme po delší době své letité přátele. Počasí se konečně umoudřilo, hostitelé nám během pár dnů ukázali všechny krásy svého nového domova. Co při dlouhých vycházkách probírali naši mužové, nevím, my dvě s Mílou kdeco.