Slíbila jsem, že přijedu hlídat vnučku. V deset.

Po „jarním zamyšlení“ mi jedna kamarádka napsala, že měla při čtení prvních vět pocit, že jsou o ní.

Poslední dva tři dny, kdykoli projdu kolem počítače, mám divný pocit.

Kamarádka Jitka byla v pátek u kartářky.

Povídaly jsme si s paní, která přišla s problémem – nemůže se rozhodnout v pro ni důležité situaci. Všechna řešení měla svá pro a proti.

Lucka má syna. Jediného a delší čas dospělého. Už si zoufala, že se vnoučat nedočká.

Všem babičkám i maminkám, v šátku i bez, dodatečně k MDŽ :-).

Možná to podle posledních "postřehů a úvah" vypadá, že procházím sama nějakým pesimistickým obdobím. Úrazy, deprese, nemoci, sebevraždy, …

Málem jsem vrazila do staršího šedivého pána. Probrala jsem se z nějakých nesmyslných úvah, zamumlala omluvu a - ztuhla.

Jedna ze čtenářek mi – pravděpodobně inspirována „prskáním“ – poslala článek Alexe Švamberka z Novinek o zneužití peněz z charitativních koncertů Live Aid, které v osmdesátých letech minulého století vynesly 60 miliónů dolarů.