Elišce je čtyřicet. Navštívila na pár dnů své rodiče, aby pomohla mámě s nemocnou babičkou.
Johanka chodí druhým rokem do školky, za půl roku jí bude pět a její nohy dělají čest jejímu jménu.
Poslední den – neděli (navzdory varování v průvodci, prostě to tak vyšlo) – jsme se rozhodli strávit na jednom z Princových ostrovů v Marmanském moři, oáze to klidu.
Vrátili jsme se z Istanbulu. Bylo tam horko, sladce a opojně.
Otevřela jsem webové stránky onkologie FN Brno a klikla na psychologickou poradnu.
Povídaly jsme si s paní, říkejme jí třeba Ema, která už několik let žije s jednou obzvlášť vydařenou odrůdou rakoviny.
Už několik dní bojuji s pokušením vyjádřit se k předvolebnímu boji. Jsem krajně znechucená a určitě nejsem sama.
Poslední besedy na téma „Komunikací ke zdraví“ se zúčastnil i jeden muž. Přišel spolu se dvěma ženami, tiše seděl, mírně se usmíval, poslouchal, aktivně se nezapojoval.
Otevřela jsem noviny a oči mi padly na Renčína. Na lavičce sedí dva a jeden říká:
„Když se melou nesmysly, spím. Celý život jsem prospal.“
Můj manžel jezdí dlouhé roky po zemích českých, moravských, evropských i asijských. Sám si jede, sám si řídí.