Dostala jsem mail od věrné čtenářky. Stěžovala si. Od dubna nic nového. Mýlí se, nového je spousta, jen jsem nějak neměla čas se podělit. Možná právě proto. Ten největší důvod je, že jsem dopisovala knihu.

Bylo slunečné klidné ráno a já se konečně rozhoupala a vytáhla kolo.

Večer mi volala paní. Že jsem jí pomohla před lety, když měla problémy se synem.

Mám kamaráda. Kamarád má pozemek. Nahoře na kopci, s nádherným výhledem kolem dokola, na severu Brno, na jihu Pálava. Zdědil ho po předcích a osázel stromy. V nejvyšším bodě mu vévodí starý ořešák, pod kterým je velmi příjemné posedět.

Zdál se mi dost dobrý sen.

Už je to tady. Historku o kávě si přečetla dcera. A její reakce?

Zazvonil telefon.

Věc ležela nehybně na blátivém břehu mělkého jezera. V době sucha do ní pražilo slunce, v době dešťů ji omývaly drobné vlnky a bušily do ní velké kapky.

Ten byl v neděli.

Na jednom sebepoznávacím semináři se jedna paní, co moc nemluvila, v závěru zeptala, co si o ní myslí ostatní.