1.

Paní za barem v kavárně při křtu knížky přímo ztuhla, když si přečetla název. Měla jsem dojem, že se ode mě i fyzicky odtáhla. Poté, co pan vydavatel v krátkém proslovu řekl, že by, podle jeho mínění, tu knížku měli přečíst všichni, si v ní mezi doléváním vína začala listovat, aby po půl hodině za mnou přišla a svěřila se, že jí na rakovinu během tří let zemřel manžel a syn… A pozvala mě, ať se stavím někdy na kávu, že by si ráda popovídala.

2.

Kamarádka, které jsem knížku přinesla jako koledu na Štěpána (maminka jí před pár lety na stejnou diagnózu zemřela, mladší sestra se bohudík uzdravila), roztrhla vánoční papír a viditelně se zarazila:

„A tys to četla???“

Pár dioptrií nablízko jí přebývá.

„Kdyby jenom četla, já to napsala.“

Upřeně se na mě chvíli dívala, pak se zhluboka nadechla a prohlásila, že si to teda přečte.

V deset večer přišla smska:

„Už jsem na třicáté straně, je to perfektní, netušila jsem, co v tobě je. H.“

Ulevilo se mi. A za dva dny přišla druhá:

„Knížku mám přečtenou a skláním se před tím, co jsi dokázala. Fandím ti. H.“

Jejího ocenění si moc vážím.

3.

Věra, která věnovala knížku své mámě, mi napsala:

"Tvoji knihu přinesl Ježíšek mamince „před stromeček“ - to kvůli názvu, přeci jen, na některá slova jsou smutné vzpomínky. Takže po obědě rozbalila balíček…knížku otevřela, začetla se do první stránky, do druhé stránky… až byla najednou na straně 25, tak jsem ji tedy přerušila, že bychom mohly na procházku. Ještě večer se ke knize vrátila a přes svátky ji přečetla celou. Říkala, že se v ní místy poznává. Dokonce pak řekla, že kdysi asi udělala chybu, že se snažila mít všechno perfektní, i když únavou padala na pusu. Táta měl všechno nachystané, doma se nudil, tak chodil do hospody. A pak mi ještě ukazovala, že „tady to je moc hezky napsané“. Taková je jedna z prvních „recenzí“ na tvoje dílo. Podle mě úchvatná, znáš moji mámu."

"Asi bude ještě chvíli trvat, než se knihkupci rozhoupou a dají tvou knihu na pulty mezi žhavé novinky, ale až se to stane (a stane se to), bude kniha šlágrem a na horních příčkách „toptenu“ (a já tomu ráda pomůžu - chystám se k realizaci kolečka po všech dostupných knihkupectvích pod heslem „nutně potřebuji objednat tuhle knihu“)" - končí svůj dopis.

4.

Kamarádka mé dcery:

Milá Moniko ,
včera jsem dočetla Vaši knížku a mám potřebu Vám napsat. Oslovila mě v mnoha ohledech, přestože jsem dosud relativně zdravá. Předpokládám, že se v ní musí najít skoro každý, kdo trochu přemýšlí o sobě, o vztazích a komunikaci mezi lidmi, protože jak jste sama napsala, zas tolik vzorců chování se v naší společnosti nevyskytuje... Moc Vám držím palce a přeji hodně oslovených čtenářů, klientů a i nadále dostatek energie na vlastní cestu. I když to asi není potřeba, protože, když člověk začne vlastní cestu hledat a jde po ní, tak se vnitřní síla dostaví. Párkrát se mi podařilo ji tímto způsobem pocítit, ale celkově si připadám zoufale na začátku, či na důležité křižovatce. Za chvíli mi končí rodičovská dovolená a co dál?! Nevím, temno. Nevím, co bych ráda dělala, spíš začínám také u toho, co určitě ne. Nejsložitější je vždycky to, co vypadá na první pohled tak jednoduše. Pro začátek cítit sebe, nelhat si, mít odvahu ke změnám a u toho respektovat ostatní... Knížka perfektně sedla do mého aktuálního tématu. Děkuju Vám.
Kateřina P.

5.

Byla získána následující data:
Jméno odesílatele:
Jaromíra F........
Předmět:
Poděkování
Zpráva:
Milá paní Moniko,
právě jsem včera dočetla Vaši úžasnou knížku!
Je to, jako bych téměř četla sama o sobě. Od začátku léčby, počáteční šok, vyšetření, pak si vždycky člověk připadal jako "kus hovězího", to jste nádherně vystihla!
Ztratila jsem práci, začal mi invalidní důchod - na rok.
Taky jsem byla zpočátku z toho mírně paf - já? a ID? (Je mi 48 let).
A najednou se mi "rozednilo" a řekla jsem si, že ano, proč ne?
Miním si tento rok prostě užít se vším všudy!
Jak jste správně napsala v knize, vždycky něco člověka pošoupne dále.
A je to pravda, člověk zklidní, neřeší prkotiny, vztahy se taky nějak vyvrbily, urovnaly.
(Jen je to všechno trošku krutá daň!)
Vaše kniha mě pohladila přímo po duši, moc se povedla.
Taky pročítám články na Vašich stránkách - perfektní.

Přeji Vám ještě hodně nápadů,prožitých krásných chvil a hlavně to zdravíčko!!!!

Jarka

6.

Ahoj Moniko,

jen chci sdělit, že knížka se mi zdá skvělá! :) Ani jsem nečekal takovou lidskou a upřímnou reflexi.

Škoda že ty nejpodstatnější zkušenosti jsou nepřenositelné a nelze o nich psát nikomu, kdo dosud nikdy nepocítil dotyk čehosi v hloubi duše, když jednou vstoupí na Cestu srdce. Nicméně právě tak to je holá přirozenost v souladu se zákony svobody. Máte však cennou dovednost skrze vlastní zkušenosti ladně ukazovat aspoň ke dveřím k této cestě, a to je ohromné.

Jsem za vděčný za každé takovéto slovo. :) Standa

7.

Poděkování

Přečetla jsem Váš příběh již podruhé během jednoho měsíce, poprvé rychle, podruhé v klidu, mnohdy jsem se zastavila a přemítala jak to mám já. Chtěla jsem poděkovat za to, co jste napsala. Nejen za příběh, i za rubriku Postřehy a úvahy. Jsem za to opravdu vděčna a jsem ráda, že jsem Vaši stránku našla. Chvíli mi trvalo než jsem se odhodlala. V tom příběhu jsem se mnohokrát našla, ve vzorcích chování, v útěku do nemoci abych nemusela nic řešit... Začala jsem na sobě pracovat před několika lety a dílčí výsledky se dostavily. Onkologická onemocnění máme v rodině. Já jsem jen prošla kolem velkým obloukem a zbyly mi z toho pravidelné kontroly, ale na rakovinu zemřel otec mé mámy, matka mého otce a teď již víc než rok vím, že můj táta má rakovinu. Po období relativního klidu se to teď zhoršilo, přemýšlím zdá a jak bych mohla otci pomoct tak, abych neubližovala ani jemu ani sobě. Trochu se v tom zamotávám a hledám inspiraci ve Vašich slovech. Dovedou zklidnit a také mě varují před nevyžádanou pomoci.

Přeji hezky den

Johana

8.

Byla získána následující data:
Jméno odesílatele:
svatka
Předmět:
rakovina
Zpráva:
Čtu Váš příběh.Mám pocit, že čtu o sobě. Mám
rakovinu vaječníků....A co s tím a jak
bojovat...Vůbec nepřipouštím, že mi něco je a
najednou je moje psychika jinde. Slzy, pláč. Tolik
jsem chtěla být pro radost rodičům, oporou
manželovi a dětem. Být silná. Asi jsem nežila svůj
život, ale život pro někoho... S.

9.

v poště ráno:
sakra, kurva, doprdele, dohajzlu fialovýho, jaktože se v tom tak vidím, nebo je to problém každý ženský?
jaktože to na mně působí tak, že o rakovině to není????

v poště večer:
tak mi to stále neleze z hlavy, pořád musím přemýšlet o tom, jak to je s tou sebeúctou, jak to, že sama před sebou jsem až na posledním místě (nejdřív v pořádku děti, manžel, napečeno, uvařeno, uklizeno..... dlouho nic..... pak Šárka, a na tu většinou čas už nezbyde...) prostě spousta otázek, na které znám sice odpovědi, ale nedokážu je realizovat.... ach jo...:o)...otevřely se mi další oblasti, na kterých je třeba pracovat (abych byla dokonalá...:o))))
Šárka

10.

Mail od kamaráda Zbyňka:

"Z literárního hlediska nevím kam Tvoji knihu zařadit. Nic podobného jsem zatím nečetl. Z hlediska lidského je to špička. Kdo najde odvahu to číst (když jsem knihu u Jiřinky objevil, přečetl jsem dva odstavce a myslel jsem, že takový horor nemohu číst), může porovnávat a analyzovat svůj život..."

11.

Mail od čtenářky:

Mila Moniko,

MOC Vam dekuji za Vasi knihu a hlavne ze styl, kterym je napsana. je to uzasne cteni! Koupila jsem ji puvodne pro sestru, nebot ma za sebou rakovinu prsu, vc. operace a nasledne plasticke operace. Byla moc statecna a vypada to, ze to zvladla. Ano, chtelo to hodne vnitrni prace...

Nicmene, do knihy jsem se zacetla ja a take mi ma hodne co rict a dat a jsem z ni opravdu nadsena! Dekuji :-)

Moc se mi libi vase psani a rada ctu i vase postrehy a uvahy :-).

Se srdecnym pozdravem

Barbora

12.

Mail od čtenářky:

Zpráva:

Dobrý večer,paní Dostálová ( i když bych raději použila oslovení křestním jménem, prožila jsem s vaším příběhem něco hodin, mohu mít pocit, že vás znám), potkala jsem vás nejdřív v knihovně v řadě knih, ale ještě nevěděla, že jste to vy - zakletá do tmavomodré knihy. Nechala vás tam. Pár dnů na to jsem vás potkala podruhé, na internetu, cestička mě dovedla na tyto stránky, chytla se na háček "Od nemoci k moci", protože jsem tu návnadu znala (knihy od VV).Včera už šla v knihovně najisto, pro "vás". Dočetla jsem vaši knihu a nedá mi to neozvat se. Našla jsem v ní, co jsem čekala, rozkrývání chybného programu, který je hodně ženám vlastní. Mám ho taky, vím o něm už nějakou dobu, začínám se orientovat, číst, poslouchat.Musela jsem k tomu dozrát, abych takto začala přemýšlet, hledat, jak to změnit.Proč mi to tak dlouho trvalo?(letos mi bude 50) Děkuju za váš příběh,výborně napsaný.

Lidka

13.

Opět z mailu:

Paní Dostálová,

děkuji Vám za knížku , kterou jsem nedávno dočetla (cvrnkla mi do nosu v naši městské knihovně)

Nemocná nejsem, ale jako matka tří synů a manželka Muže co může, mám slušně našlápnuto, role pečovatelky a obětovatelky pro dobro rodiny jsem se ujala již před 13 lety a nějak neměla odvahu udělat kroky z kruhu ven....Moje neduhy se zatím projevují jako alergie, chronická rýma a gynekologické problémy. Poslední dobou s pomocí literatury o psychosomatice a nyní i s Vaši knihou se mi daří dávat věci do souvislostí a dělám první krůčky.....

Pracuji jako sociální pracovnice v plicní léčebně. Denně se potkávám s onkologicky nemocnými a jsem ráda, že jim mohu Vaši knihu doporučit.

Za dobu své práce jsem si stačila všimnout, že rakovinou trpí často velmi hodní a pokorní lidé, což myslím podporuje myšlenku, že obracejí agresi do sebe a neventilují své pocity a potřeby tak jak je potřeba.

Další věc, které jsem si všimla je fakt, že vyléčení lidé z rakoviny, přijali toto onemocnění jako výzvu ke změně a byli ochotni říci"děkuji za tuto lekci". Je spoustu lidí, kteří mají odhodlání nad rakovinou zvítězit, ale říkají něco ve smyslu "já tu bestii zničím", nevšimnou si že je potřeba celkové změny-tito lidé bohužel nad rakovinou tak často nevyhrávají-nelze vyhrát sám nad sebou.

Tak tedy jsem si Vás s dovolením přidala mezi své průvodce životem, stojíte vedle Jardy Duška, pana Hnízdila, Radůzy, Olgy Somerové a dalších, kteří můj život pozitivně ovlivnili a ráda se k jejich myšlenkám a dílům vracím.

S pozdravem a přáním všeho dobrého Jana

14.

Z pošty:

Jméno odesílatele:

nikoleta pucha

Předmět:

podakovanie

Zpráva:

Dobry den,

chcela by som Vam popriat vela zdravia a podakovat za vasu knizku za vsetky tie pravdy co ste tam napisala.

15.

14.5.2013 facebook:

Jitka Strnadová

Kniha Rakovina a já - mně moc pomohla,přečetla jsem ji jedním dechem.Mám ty samé pocity,jen jsem to,co cítím nedokázala vyjádřit,ale bylo to,jako by mně to paní Dostálová psala ze srdce. Děkuji moc za tak krásnou knihu

16.

Recenze z www.prozdravi.cz:

Dobrý den, posílám své názory k zakoupeným produktům. Knížka Rakovina a já (Monika Dostálová) je podle mě vynikající knihou nejen na téma zvládání boje s touto obávanou chorobou, ale mohu ji doporučit všem ženám, které se cítí unavené a mají pocit, že musí zvládnout hodně věcí za ostatní. Myslím, že prevence, kterou si může každá žena po přečtení této knihy naordinovat, je k nezaplacení. Četla jsem ji už dvakrát a chystám se na třetí kolo. Také ji četly kamarádky a byly nadšeny.

17.

Dostala jsem dopis na dopisním papíře. To už je dnes vzácnost. Pavažuji si ho. Stejně jako slov, která obsahuje:

Milá paní!

Dovoluji si Vám napsat po přečtení Vaší knížky „Rakovina a já“. Půjčila mi ji moje dcera, ví, že jsem velká čtenářky. Ale já váhala nejmíň 14 dní, ta rakovina mne nepřitahovala, protože mi před 4 lety na rakovinu zemřel manžel. Pak jsem se odvážila a mohu Vám říct, přečetla jsem ji jedním dechem! To je něco úžasného! Nic takovým stylem napsaného jsem nečetla, měla jsem pocit, že sedíte vedle mne a povídáte mi to, a tak lidsky, i s těmi slovíčky člověčími, no prostě něco tak neobvyklého a lidského, že to ani neumím vyjádřit. Prostě na jedničku s několika hvězdičkami. Nechápu, že jste měla potíže s vydáním. Naštěstí jeden vydavatel věděl, že je to něco mimořádného a vydal ji.

Nezůstávejte u této knížky a pište zas, třeba příběh někoho blízkého, bylo by škoda nechat Váš talent ležet ladem.

Přeji Vám hlavně zdraví a radost ze života a další úspěšné psaní.

Upřímně

Anežka Kolumberová

18.

Z mailu 12.11.2013:

Vážená pani Moniko,

psaní na počítači není mojí silnou stránkou, za což se omlouvám. Právě dočítám Vaši knihu a moc mě nadchla, chtěla bych Vám poděkovat, že jste dokázala najít sílu psát o této chorobě, o svých pocitech a hledání. Myslím, že hodně žen zápasí s podobnými problémy v rodině, plácáme se v tom asi všechny stejně, snažíme se najít odpovědi a cestu jak tuto situaci vyřešit. Vaši kniha mi v mnohém otevřela oči a inspirovala mě k určitým změnám.

Ještě jednou děkuji za úžasnou knihu!

Marie